Noc devátá

1. února 2011 v 22:12 | Coreyemma |  dech želvy
Noc devátá
Stojím ve sprše.
Horká voda.
Pára.
Kapky po nahých ramenech
sklouzávají dolů.
A pálí
v ranách.
Abel stojí za mnou.
Cítím jeho pohled.
Nebyla to tak zlá cesta, že?
Mlčí.
Jsou to jen škrábance.
Otočím se na něj.
"Nedívej se na mě takhle."
"Jak?"
"Starostlivě."
Skloní hlavu. "Zabila jsi ho?"
"Ne," sáhnu po ručníku.
Je rychlejší. Podá mi ho.
"Co děláš, když nejsme spolu?
Co přede mnou tajíš?
Co se děje?"
"Ještě nevím."

Noc desátá
"Tak zassse zpátky."
"To nemůže Robin myslet vážně."
"Psssal Petr."
Takže na kobereček, pomyslím si.
"Dobrá, pojedeme zítra se Stewanem."

Trocha spánku.
Divoká jízda temnými hvozdy.
Rozcestí.
Abel schválně zpomaluje.
Izana musí s ním.
Ujedeme ještě trochu dopředu.
Něžný polibek.
Na rozloučenou.
Obejme mě.
"Napíšeme si," zašeptá
a popožene mého koně.
Naše cesty se rozdělí.

V Doupěti mě vítá Evil, rty v úzké čárce.
"Špatné?" zeptám se přímo.
"Bojí se o tebe."
"Takže špatné."
Vcházím do haly.
"Bratříčku. Kharo," políbím jeho ženu na tvář.
"Kolik mu je?" jde rovnou k věci.
Posadím se do křesla.
Abel se postaví za mě.
"Je mladší než ty."
Robin teatrálně vydechne.
Mám chuť se zasmát.
"Nejradši bych po tobě něco hodil."
Ale to snad ne. Abel se mi opře o ramena.
Vůbec se nezlobí. Přitakám.
Asi už to s tebou vzdal.
Jako my všichni. Robin se připojí do rozhovoru.
Díky. Odpovím mu kysele.
"Půjdu spát, jestli dovolíš."
"Jistě, Zorba tě doprovodí."
Zdvihnu se k odchodu.
"Mimochodem do příštího novu zůstaneš zde.
Budeš mít povinnosti."
Zatají se mi dech.
Už teď se mi stýská po Hvozdech.
Přikývnu. Přizdvihnu si šaty
a vydám se po schodech
do svých komnat.
Zorba jde tiše za mnou.

Noc desátá II.
"Jdeme ssse proběhnout?" řekne sotva jsme z dohledu.
Otočím se k němu,
myšlenkami jinde.
"Za pár minut jsssem venku."
Skoro neznatelně přikývnu.
Sejdu zadními schody do zahrady.
Protančím ve stínech k brance.
Postavím se ke zdi a čekám.
Vzduch je chladný,
mrznou mi prsty,,
vydechuji mléčně bílé obláčky,
cítím husí kůži na hrudníku.
Můžu se přidat.
Vzhlédnu.
Položí mi ruku na tvář.
Samozřejmě.
Neptal jsem se.
Čekáme na Zorbu.
Já vím.
Zatvářím se podezřívavě.
S kým jiným bys v tuhle dobu šla lovit.
"Abele," Zorba se objeví hned za ním.
"Jdeme," rozkážu,
ve skoku se proměním
a rychlým během vletím do lesa.
Ledový vzduch mi pročišťuje mozek.
Nechci na nic myslet.
Nechci se zatěžovat povinnostmi.

Nechceš cítit, jak se ti stýská.
Vypadni z mý hlavy.
Tak zpomal, Zorba zaostává.
Prudce se zastavím.
Vrátím se do lidské podoby.
Ohlédnu se.
"Lovci," zašeptá Zorba.
"Tak blízko?" Abel se podiví.
Slyším cvaknutí kuše.
Zorba se okamžitě promění v hada.
Abel mne popadne a vytáhne na strom.
"Dej mi svou tvář," zašeptám
a splynu s kůrou.
Jdu pro pomoc.
Ne... Pozdě.
Abel proletí mezi větvemi na zem.
Sotva dopadne, objeví se lovec.
Lovec... určitě není plnoletý.
Abel poodstoupí od stromu a udělá úkrok.
Mladíček namíří kuši.
Skáču.
Zaváhá.
Zakousnu se mu do krku.
Poklekne.
Chytím ho za bradu
a trhnu.

Noc jedenáctá
"Co to sssakra bylo minulou noc?"
"Musím jít."
"Kam?"
"Jsem domluvená s Katherine."
Mířím ke dveřím.
Postaví se mi do cesty.
"Dnes ne," podívám se mu do očí.
"Proč jsssi ho zabila tak rychle?"
"Znáš pojem smilování?"
"Mohli jsme se z něj nakrmit všichni."
"Krev zvířat je lepší."
"Takhle umřel zbytečně."
"Odcházím," oznámím mu suše.

V chodbě na mne čeká Abel s Robinem.
"Buď opatrná."
"Budu."
Robin mě políbí na čelo
a zmizí.
"To bylo rychlé," poznamenám.
"Chce, abych to zjistil já."
"A co?"
"Co se děje v Hvozdech."
"Vždyť se nic neděje." Zorba poslouchá.
"Což jsem mu řekl."
"To jsi udělal dobře."
Vůbec nic se neděje,
jen si vyměňuješ energii
s někym stejnýho druhu,
ráno se vracíš vyčerpaná
a je ti úplně jedno,
že to je zakázaný.
Usměju se na něj
a obejmu ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.