XI

5. prosince 2010 v 12:31 | Coreyemma |  želví stesk
Porada
Ozvalo se hlasité zařehtání.
Velmi hlasité.
Teaman naznačil jasné gesto.
"Š. Š pššš," směji se dál, když se Star červená pro svojí hlasitost.
Abel stojí vedle mě a odmítá se posadit.
Ostražitě zírá na Wanda a Petra.
Lilah už dávno ukončila debatu nad plánovaným cvičením s holemi.
Nyní se smějeme.
V čajovně.
Schovaní mezi obyčejnými lidmi.
Rozejdeme se za tmy.
Wand má obdobnou cestu.
Ještě stále se smějeme.
"Tenkrát mne Isis pěkně praštila do zad."
"Určitě zakňaktelem."
Vybuchnu a chytím se za břicho.
"Počkej," zastaví se. "Tiše."
Zhluboka nadechnu večerní vzduch.
"Pryč," špitnu sotva slyšitelně.
Okamžitě se rozběhneme.
... Pozdě.
"Na ten strom."
Skočím ke kmeni a chytím se větve.
Odrazím se nohou a vyhoupnu.
Šplhám.
Wand je hned za mnou.
Sednu si na větev.
"Najdětě je, dělejte!"
"Nenajdou nás, neboj se," zavřu oči a stisknu pevně větve v rukách.
Lovci proběhnou pod stromem.
Cítím pach krve.
Vyděšeně se podívám.
"Nedívej se takhle na mě."
"A jak se mám probohy dívat!"
"Jinak," odfoukne.
"Musíme pokračovat."
"Běž, postarám se o sebe."
Zakroutím hlavou.
"No tak, mám to blíž než ty."
"Pokud do půlnoci nepřiletí sova, vrátím se pro tebe."
"Dobře."
Ještě jednou se na něj vyděšeně podívám.
"Tak už padej."
Proletím větvemi jako šíp a tiše dopadnu do mechu.
Odkutálím se kousek stranou a rozeběhnu.
Několik desítek metrů od Doupěte se již cítím bezpečně, ale nezpomaluji.
Abel tiže bzučí za mým ramenem.
"Pozor," zahučí.
Zpoza stromu vystřelí ruka a chytne mě.
Přirazí ke kmeni a stiskne můj obličej.
Dívám se do těch zvláštních očí.
Dusím se.

Temnota
Pustí mě.
"Zabila jsi mojí ženu."
"Ne,"odpovím krátce, ale tvrdě.
"Vzala jsi mi dceru."
"Ne."
"A teď chceš zničit i mě."
"Ne."
"Čekal jsem na tebe věky."
"Tvůj problém."
"A teď mám odejít?"
"Možná."
"Co ode mě chceš? Proč ses objevila v mém životě?"
"Nevím, z nudy pravděpodobně. Unavuješ mě, jdu domů."
Stiskne mi paži.
"Pust."
"Víš, že patříš ke mě. Nevzpírej se sama sobě."
"Nikoho jsem nezabila a o Pam jsem se postarala dobře."
Pohladí mě po tváři a já vzhlédnu ke hvězdám.
"Moje žena zemřela, abych mohl být s tebou."
"Myslela jsem, že ti stačilo jí se mnou podvádět."
"Cítil jsem se potom strašně."
"A tak jsi jí podříz. Byl jsi vždycky sobec, víš to?"
Vytrhnu ruku a odcházím.
"Počkej."
"Nesnaž se ještě někdy přiblížit k Doupěti," ototčím se k němu ostře.

Vejdu do zahrady a sednu si na schody u vchodu do domu.
Vytáhnu krabičku cigaret.
Dívám se na ní.
A pak si zapálím.
"Neměl jsem ho nikdy pouštět zpět."
"Tos neměl," odpovím Robinovi.
"Ale co to je, mladá ssslečno?"
"Nesedej si ke mě."
"Díky za příjemnossst."
Zorba se posadí.
"Doufal jsem, že se všechno změnilo od doby, co jsi se mnou," řekne Weeho hlasem.
"Běž do prdele," zvednu se a projdu vchodem.

Slzy
Jsi v pořádku?
Ano. Odepíšu Weemu.
Zorba se ke mě posadí na zem.
Dotkne se mých slz.
A setře je z mého obličeje.
"Nikdy se to nezmění."
"Pššš," obejme mě.
"Vždycky si budu myslet, že mám být mrtvá."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.