X

5. prosince 2010 v 12:30 | Coreyemma |  želví stesk
Vzpomínky
"Omlouvám se, že ještě ruším," Evil mi podá sovu od Weeho.
Všechno bude v pořádku, hlavně se uzdrav.
Sesunu se z postele na studenou zem a požádám Abela, aby odešel.
Pokrčím nohy a obejmu kolena.
Pohlédnu na parapet, o který jsem se tolikrát opírala.
S pocitem,
že život nemá smysl.
Zvednu pohled o něco výš a dívám se oknem na temně modré nebe.
Slzy mi stékají po krku do výstřihu bílé noční košilky.
...
Položí mi teplou dlaň na tvář.
Stiskne jemně mojí čelist.
A pohladí mě palcem.
Vždy to tak dělal.
"Cítím se pořád tak sama."
Vzlyknu.
"Celý ty roky."
"Ten pocit znám, je to jen pocit," zašeptá mi do vlasů.
"Kde jsi byl, když..."
"Když sis podřezala žíly? Když jsi skočila?
Když jsi ležela na zemi zdrogovaná?
Snažil jsem se na tebe zapomenout."
"A pak ses rozhodl vrátit ve chvíli, kdy jsem konečně znovu získala pocit štěstí..."
"Promiň," opře si mě o rameno.
Cítím, že Robin je blízko, ale neprojevuje se.
Zavřu oči.
"Miloval jsi mě vůbec někdy?"
"Jak o tom můžeš pochybovat, čteš mi přece myšlenky."
"Jen občas."
"A co říkají?"
"Odpust mi."
"Odpust mi," obejme mě pevněji.
"Ne."

Návrat
"Ahoj, máme hosssty," vítá mne Zorba v chodbě.
Podívám se mu do očí. Khara.
"Báječné."
"Jak bylo za Hvozdy?" vítá mne Evil.
"Skvěle."
"Abel byl dobrý společník?"
"Velmi dobrý."
"A Wee?" šeptne, když mi sundavá plášť.
Usměji se na ní.
"Tak to je dobře," odejde.
"Nemám na to, už na to prostě nemám," složím se do křesla.
"Je ti líp? Jak ssse cítíššš?"
"Ujde to," hodím nohy na stůl. "Ale na tohle nebudu mít dlouho nervy."
"Přišššly ti ty zbraně. Hedwick je přinesssl před pár dny."
"Díky, takové zprávy mne těší."
"Co sss ní chceššš dělat?"
"Co by, pošli pro Radu."
"Tak podlá nejsi."
"Pošli pro Radu."

Cesty
Na cestě zpět si Abel opře hlavu o mé rameno.
"A takhle to teď bude pořád," prohlásím.
"Bzz," odfoukne.
"Zvykneš si."
"Vždy budeme hosty u Weeho?"
"Ne, vždy ne."
Příště už tam bude Ita, pomyslím si a ponořím se do vzpomínek.
Ita a její fantasmagorické přípravy na konec světa.
Lilah vždy říkala, že to jsou scestné myšlenky.
Myšlenky na konec.
"Občas se v tomto světě bojím."
"Není čeho, jsi se mnou," uklidňuji ho. "A taky nejsi vidět."
"Proč se tak často díváš z okna?"
"Často?"
"Třeba dnes, když jsme se byli podívat v Sídle."
"Strávíme tam mnoho času, prověřovala jsem možnosti únikových cest."
"Dívala ses na nebe."
"Možná mi utekl pohled."
"Jako bys na něco čekala."
"Občas si dovoluji snít," usměji se.
Je mi jasné, že právě odhalil tajemství spojení s Weem.

Doma nás vítá Evil s Robinem.
"Jaká byla cesta?" Robin mne krátce políbí na čelo.
"Dlouhá."
Abel stojí na prahu.
"Jen pojď dál, fešáku," řekne Robin přísně.
Chrání tě dobře? Zeptá se mě myšlenkou.
Ano, jsem zvědavá, co na něj řekne Ita.
Bude se jí líbit. Ujišťuje mě.
"Připravím koupel."
"Ještě ne, Evil, díky."
"Myssslím, že na tebe někdo čeká," Zorba se objeví ve dveřích.
Přijdu k němu a obejmu ho.
Usměje se.
Strčím mu jazyk do pusy.
"Ssslizká příšššero," zaprská. "Nemyssslel jsem sssebe."
Trochu s obavami se otočím na Robina.
Fabian. Potuluje se kolem zahrady už tři dny.
Skloním hlavu.
Nemusíš tam chodit.
Já vím. Pomyslím na Weeho.
A přitulím se k Zorbovi blíž.
"Nikam nepůjdu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.