IV

5. prosince 2010 v 12:27 | Coreyemma |  želví stesk
Spánek
Lehnu si do postele a přetáhnu přes sebe voňavou deku.
Už v polospánku vidím, jak běhám mezi domy někde za hvozdy.
Jsem ztracená.
Běžím rovně jedním směrem, ale dojde mi, že je to špatná cesta.
Otočím se.
Ještě je čas.
Nějací lidé potvrdí, že jdu správně.
Rozběhnu se tedy opačným směrem.
V bludišti najdu to, co jsem hledala.
Jídlo.
Okamžik poté tancuji s jedním starým známým.
Tohle nechci.
Otevřu oči a vstávám ještě za tmy.

Do východu slunce sedím před oltářem
a čistím své rituální pomůcky.
Dovnitř vejde Evil a tiše se usadí vedle mě.
"Robin si přeje, abysme se prošly v zahradě."
"Ještě to nemám hotové."
"Vždyť se úplně lesknou."
"Opět si dovoluješ hodnotit?"
"Omlouvám se."
"Přines mi šaty."
"Už jsem je připravila."
"Tyhle ne, ty staré černé. Bež."
"Hned jsem zpátky."
Pohladím ostří athame a pozoruji stezku krve, jak mi sjíždí po prstu.
Měl by být tupý.
Ale v dnešních dobách...
Sednu si před zrcadlo a hřebenem projíždím vlasy.
Dívám se na svůj odraz.
Vypadá bledě, prázdně, mrtvě.
Tak proto se nechci zabít.
Protože už jsem umřela.
Nahlas se zasměju.

Ztracená
Už nemůžu. Bojuju ze všech sil pro těch pár kapek štěstí.
Už němůžu.
Čtu si zprávy od Weeho.
Zamykám dveře.
A hledám.
To, co nemůžu najít, protože Robin všechny jednorázový žiletky odstranil.
Věděla jsem, dnes, když jsem seděla s Kouzelníkem ve městě na obrubníku
a po dlouhých měcísících kouřila cigaretu,
věděla jsem, co přijde.
Věděla jsem, že mi v tom nikdo nezabrání.
Protože nikoho nezavolám na pomoc.
Protože přestalo mít cenu snažit se být lepší...
pro něj.
Rozhazuji věci po pokoji, až po několika minutách najdu řezák.
Ulomím mu špičku
a pohodím ji směrem k oltáři.
Z kabelky vyndavám svojí výbavičku,
lahvičku s jódem,
papírový kapesníčky,
náplasti
a náramek, který to zakryje.
Přijdu si jak feťák.
Naposledy rozmýšlím komu zavolat.
Kdo může chápat mojí bolest.
Tak bezvýznamnou
a přece tak hluboko uvnitř, že jí nemůžu vyrvat a zahodit
bez toho abych ztratila sama sebe.
Nemám právo se takhle cítit,
to jiní k tomu mají důvod.
Ne já,
která mám všechno,
jen city mi tak dlouho chyběly...
Nakapu pár kapek jodu zevnitř na zápěstí.
Rozetřu je kapesníčkem.
A zabořím špičku řezáku do kůže.

Rozhovor
V rituálním prostoru si navléknu prsten Kruhu
a odcházím dlouhou chodbou ke schodišti.
Robin už na mne dole čeká.
Vezme mě za ruku a něžně ji políbí.
Jen tak něžně, aby nezmizel.
"Je tady mnoho významných lidí, chovej se slušně."
"Taky si myslím, že mi to sluší," usměji se na něj kysele.
"Sluší ti to, má jediná lásko... Až moc."
"Konzervo."
"V době, když jsme ještě byli oba živí..."
"Nemůžeš srovnávat mentality dvou tak odlišných planet," utnu ho.
"Jak to dopadlo s Lilah?"
"V pořádku. Psala Pam, je poněkud v šoku, ale zdravá."
"To jsem rád."
Přistoupíme k jednomu páru, Mora a její muž.
"Dlouho jsme se neviděly."
"Dlouho, bylinkářko," usměji se na ní.
"Věnuji se teď jiným věcem."
"Nefunkčním rituálům?" narážím na akci, o které mi vyprávěla Hal.
"Řekla bych spíše přátelským setkáním."
"Než vědci objeví novou kytku."
Ta nikdy neodhalí, co se odehrává za jejími širokými zády... ujistím Robina mlčky.
To je pro nás jen dobře. Napravo Wand s jeho lidmi, nevšímej si jich.
"Omluvíš mne na chvilku?" opovím mu nahlas.
"Ale jistě, drahá." Nechoď, nechoď k nim.
Wand stojí u jednoho ze stolečků se šampaňským.
"Dovolíte?"
"Jistě."
Uchopím sklénku a napiji se.
"No... krev to není," usměji se na jeho skupinu. "O čem jste se to bavili?"
"O ostření rituálních dýk," odpoví jeden z nich, znám ho jen od pohledu.
"Všichni přece vědí, že atham nesmí být ostrá," až na tu moji, samozřejmě.
"Počkej a jak potom podřízneš toho kozla?" Wand zavtipkuje.
"Bolestivě," usměji se na něj.
"A kde máš vlastně garde?"
"Robin rozebírá nějaké obchodní záležitosti."
"Myslel jsem toho hada."
"Ale, to už je hodin, jistě chápeš, že teď musím odejít."
"Docela jistě," neupřímně se na mne podívá.
Jdu nahoru, oznámím na dálku Robinovi.
Stalo se něco?
Jsem jen unavená. Řekni Evil, ať mě neruší.
Dobře se vyspi.
Pomalu vyjdu schody a ve chvíli, kdy jsem z dohledu, se rozeběhnu.
K Zorbovo pokoji.
Opatrně vezmu za kliku a nahlédnu dovnitř.
Spí.
Na jeho tváři jsou stále vidět pohmožděniny.
Zavřu dveře a otočím se.
Chci vyjeknout, ale Hedwick mi zakryje rukou ústa.
"Vyděsil jsi mě," špitnu.
Podává mi zprávu.
"Nepočká to do rána?"
Kývne odmítavě hlavou a položí si prst na rty.
Otevřu dopis.
Wee.
Vrací se.
Zaplaví mne pocit štěstí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.